Jmenuji se Vladimíra Beranová a celý život žiji v Praze. V roce 1967 po absolvování Střední zdravotnické školy jsem dostala umístěnku na internu. Víc jsem preferovala chirurgii, tak jsem se na konec dostala do Ústřední vojenské nemocnice na neurochirurgii, kterou vedl profesor Kunc. Po mateřské dovolené jsem nemohla dělat na směny, přešla jsem do domova důchodců, který byl nejblíž mému bydlišti. Tam jsem pracovala na různých postech celkem osmatřicet let. Vyzkoušela jsem si sestru na oddělení, úsekovou sestru, v ordinaci, na stanici a po absolvování pomaturitního specializačního studia v Brně jsem končila jako vrchní sestra. Nemyslím si, že to je bůhví jaký post, ale po těch letech mohu konstatovat, že to byla každopádně dobrá škola života. Pochopila jsem veškerou problematiku rodinného zázemí a mezilidských vztahů.

Už někdy v sedmdesátých letech jsem si zapisovala některé příběhy, které se mně zdály sakra zajímavé. Když jsem nastoupila do domova důchodců, bylo hodně lidí narozeno v roce 1888. Mezi nimi byla i paní, která se jmenovala Ruth Tobolářová. Byla to totiž jedna z prvních českých sester, která zakládala  zdravotní školy. Další byla paní Marta Anna Šindelářová, která byla v roce 67 vyznamenaná odznakem Červeného kříže, na kterém se houpal portrét Florence Nightingalové. Florence žila od roku 1820 do roku 1910 a přezdívalo se jí dáma s lampou. Její život mě uchvátil už jako žákyňku na zdravotnické škole. Byla pojmenována podle města narození v blízkosti Florencie, ale jinak to byla anglická průkopnice moderního ošetřovatelství. Zúčastnila se krymské války, kde viděla tolik utrpení a jako jedna z mála si uvědomila, že vojáky nezabíjí jen zranění, ale především špatné hygienické podmínky. Ruku v ruce šla špatná výživa, přepracování a pak se přidal tyfus, cholera a úplavice. Dávala přednost mocným a vlivným mužům, dnes by se řeklo, že uměla shánět sponzory. V roce 1860 vznikaly první školy pro ošetřovatelky, kde byly položeny základy pro ošetřovatelské profese.

Můj úvod by měl čtenáře připravit na čtení skutečně pravdivých příběhů, dovolila jsem si pozměnit pouze jména.

…je kapitola sama pro sebe. Znám ho dlouho, snad už několik let. Není ani z naší stanice, bydlí ve druhém patře. Každé ráno, když vystupuji z autobusu, za každého počasí stojí Němec v okně, mává a při tom se drží za srdce. To jako na důkaz lásky, abych si všimla i na tu dálku.
Denně dopoledne jezdí na Příkopy do Gastronomu na dvě decky bílého. Prošmejdí Prahu a vrací se na oběd.
Jednou mě vypravoval, že má syna, kterého celé roky neviděl, asi ho špatně vychoval. Při tom vypravování mě vyznává lásku a zdůrazňuje, že nikdy nikoho tak nemiloval.
Nedávno byl na pár dní v nemocnici. Bylo to bez něho smutné, okno ráno zavřené a nikdo nemává. Za pár dní ho přivezla sanitka a kdosi mě řekl, že špatně vypadá. Šla jsem se na něho podívat.
Akorát si ukládal věci z tašky do skříně. Když mě viděl na pokoji, měl ohromnou radost, slzy v očích a hned vyndával peněženku, že prý mě to musí zaplatit. Nevěděla jsem co? No prý tu návštěu.Vynadala jsem mu pěkně od plic a řekla, že bude-li mít takové řeči, že už za ním nikdy nepřijdu. V tu ránu by byl snad peněženku vyhodil z okna, jen abych se nezlobila. Trvalo mu asi týden, než se dal do pořádku.
Nevydržel ležet a zase ho to táhlo ven. Po ránu mě navštěvoval na stanici a začal mít různé požadavky. Prý cítí brzký konec a ještě by si chtěl se mnou užít. V duchu jsem si představovala to jeho užívání. Dědek váží sotva pětačtyřicet kilo, stěží stojí na nohou, motá se, je to taková pára nad hrncem a on se cítí jako Tarzan. Chudák jeden!
Jednou ráno zaklepal na dveře sesterny a chtěl ode mne pusu. Přišel tak odhodlaně, jakoby to byla samozřejmost. Povídám:" Pusu? V době chřipek?" Odešel, ale za pár dní zkusil znovu škemrat o pusu. Kouknu na něj a povídám:" Nestydíte se? Takový fousatý a neoholený brr!" Beze slova zmizel a po chvíli přišel hladce oholen, voněl Pitralonem, měl košili, kravatu a vypadal jako ženich. A znovu skuhral, že si jde pro tu slíbenou pusu. Slíbenou? On vám někdo sliboval pusu? Já jen řekla, že jste neoholený.
Mávl rukou a povídá:! Já už jsem asi blbej, ale za to můžete Vy! Já vás strašně miluju. Nikdy nikoho na světě jsem tak nemiloval, ale můžu vám říct, že není nic horšího, než neopětovaná láska!
Resumé: Ráda s ním souhlasím, ale může mě to mít někdo za zlé, že takovou lásku neopětuji???

…jak je to vlastně dlouho, co k nám přišel? Nějakých pět, šest let. Přišli tenkrát s manželkou. Ona byla dost nesympatická, posunovala se jako Golem, upřený pohled do neznáma, vykulené oči, my jí říkali panoptikum.
Vybavuji si několik momentů, když manželé byli ještě spolu. Ona trávila veškeré dny v posteli, on jí oblékal, obouval, se vším pomáhal. Na skříni na ramínku visela silonová šatová zástěra. Tu si oblékal výhradně on.
Jednou jsem přišla na pokoj, ona ležela napříč postele, nohy opřené o židli, aby nevisely na zem. On seděl u stolu v té šatové zástěře a zašíval v rozkroku dámské růžové kalhotky černou nití .Aby se nepíchl, kalhotky byly položené na malém prkénku.Co na tom, že před chvílí na něm krájel cibuli, aby si ji dal na gothajský salám?
Měli jednoho syna, velmi chytrého, nadaného a cílevědomého. Je z něho vážený pan docent, internista, endokrinolog. Sklízí úspěchy doma i v zahraničí. Odevšad posílá tátovi pohledy. Však to pan otec jednou komentoval slovy:"Á Pepa si zas v Tokiu kecá rozumy."
Matka mladého docenta u nás dlouho nepobyla. Když na tom byla dost špatně, vzal si ji syn na kliniku, kde zanedlouho zemřela. V té době jsme se s dědou dohodli, že jsem k němu začala chodit na hodiny němčiny. Před koncem pracovní doby jsem zapadla na pokoj a on mě nenásilnou formou vtloukal do hlavy silná slovesa. Za tři roky mu bude devadesát a on má pořád o všechno zájem. Čte Rudé právo, ale i Stern, rád srovnává a polemizuje s různými inženýry, kteří za ním docházej. Někteří jsou i jeho bývalými žáky.
Mně ovšem udělá obrovskou radost, když mě sám natrhá na zahradě první fialky. Téměř devadesátiletý stařík, který má jednu nohu o dvanáct centimetrů kratší, chodí o francouzské holi a on se vydá na zahradu. Pro každou fialku se musí shýbnout a pak na pokoji třesoucí se rukou svazuje snopeček režnou nití. Taková kytička potěší víc, než nejdražší orchideje.

… tenhle děda miluje zeleninu a téměř denně strouhá různé druhy a dělá si saláty. Někdy jeho kombinace připomínají pejska s kočičkou. On je schopen na salátovou okurku nalít černý rybíz, ale i kečup. Děda je takový samorost. Má jízlivou radost, když se pohádá na chodbě s kolemjdoucím, nebo když předběhne babky na kuchyňce a dá si na sporák dřív ohřát mléko, než ta, která už seděla na kuchyňce od rána.
Jednou při májových oslavách si vzpomněl na květen pětačtyřicátého roku. S nostalgií a pohrdáním mluvil o osvobození, hlavně však o dvou ruských oficírech, kteří znásilnili jeho ženu.
Měla z toho tenkrát pochopitelně šok, a když po třech dnech ze sebe vypravila, co se vlastně stalo, on se sebral a šel si ztěžovat na hlavní štáb v Berouně. Tam mu nějaký kapitán řekl, že když mu ty dva výtržníky přivede, postaví je bez pardonu před vojenský soud..
Nic se ale nestalo. On je neznal a ona se o tom nechtěla šířit, aby se lidé nic nedozvěděli.

Po obědě přijdu na pokoj, abych vylila bažanta dědovi u okna. Na posteli u dveří sedí polooblečený Stach a vedle něho pěkná paní, určitě už sedmdesátnice, elegantně oblečená, kabát moderního střihu.
Jen pozdravím a ženu se pro bažanta. Když procházím zpět kolem nich, ona se ptá:" Sestřičko, co náš mladej? Nezlobí?" Spíš naráží na to, zda pije.
Odpovídám:" Jo, zlobí! A v poslední době dost často!"
Vyjde za mnou na chodbu a rozpovídá se. Víte, byla jsem jeho první manželka.Byli jsme spolu sedm let, ale kvůli tomu pití jsme se rozvedli. Měli jsme spolu jednoho syna. Ten je bohužel po tatíčkovi a teď klempíruje s cirhózou. Já už jsem se nevdala, ani na to nebyl čas. Manžel se po druhé oženil, ale Jindřiška byla chudák. Dělal jí to samé, co mně. Měli spolu také syna, ale Jindřiška po porodu zemřela. Tak jsem si toho chlapečka vzala k sobě a vychovávala oba najednou. Však byli oba mého muže, kterého jsem tolik milovala.
Nedovedu se vžít do situace, že bych bývalému manželovi měla vychovávat dítě, které má s jinou., byť sebe hodnější. Je to pro mne absurdní. Maruška vypravuje dál, jak se Stach léčil na protialkoholním u samotného doktora Skály. Stále vychvaluje svého bývalého, jaký to byl vzácný a chytrý člověk. Nadaný statistik a svého času dělal náměstka ministrovi pro vnitřní obchod.
Uvažuji, že musel být vskutku vzácným člověkem, když pro něho tolik udělala, a nota bene stále dělá. Chodí za ním, nosí mlsky, pere podělané prádlo a tady věřím, že to je skutečná láska. Pro peníze to rozhodně nedělá. Jemu zbývají čtyři stovky důchodu. On to stačí propít už během prvních čtrnácti dnů.
Však skuhral, aby mu Maruška nechala aspoň stovku. Rázně ho odbyla a já už odcházím konečně vylít toho bažanta. Přes zavřené dveře slyším:"To teda hochu ani náhodou. Nestydíš se? Já mám šest set osmdesát kaček, a když všechno zaplatím, zbyde mě dvacet korun na den. Když jeden den přetáhnu, druhý den to musím ušetřit. Podporovat v chlastu tě nebudu. K jídlu ti přinesu, co chceš, ale jestli budeš chlastat, nebudu sem chodit.
Mám dojem, že by to stejně asi dlouho nevydržela a že by ty návštěvy chyběly spíš jí, než jemu.